Dovolená u kamarádky se změnila v peklo
Když přijedu na návštěvu k mojí mamce, ráda si pročítám její časopisy pro ženy plné drbů, zejména pak životní příběhy. Vždy se u toho usmívám, že to není vůbec možné, aby se tohle mohlo stát. A teď Vám tady píšu svůj neuvěřitelný příběh a vůbec nechápu, jak se mohl opravdu stát.
Bylo, nebylo potkala jsem sympatickou paní, která měla stejně starou dceru, jako já. Holky si padly do oka a začaly se stýkat. Staly se z nich nejlepší kamarádky a já byla vděčná za novou kamarádku. Moje super nová kamarádka nám sem tam dala nějaký dárek či radu. Byla jsem za ni vděčná, ale zároveň jsem cítila více a více zavázaná, dlužná. Jenže postupem času mi začaly některé věci vadit. Přišlo mi, že nemůže vystát mého syna. Vše, co udělal, jí vadilo. Tvářila se znechuceně, jakmile se choval jako normální kluk. Začala jsem vnímat, že její dcera přesvědčuje tu mou, aby bratrovi ubližovala. Začaly problémy v ráji. Jakákoliv snaha o nápravu ve formě rozhovoru vedla k tomu, že to její dcera popřela a ta nikdy nelže, protože je úžasná a celá by se rozdala. A tak jsem je více sledovala, náznaky okamžitě „trestala“ zvýšeným hlasem, což vedlo k tomu, že jsem dostávala přednášky o tom, jak nadržuji mladšímu. Kamarádka se netajila tím, že je manipulátorka a já se usmívala a vůbec mi nedocházelo, jak se nechávám ovlivňovat. Její dcera jde na soukromou školu a já jsem hrozný rodič, že moji šikovnou dceru na soukromou nedám. A proč? Protože jsem si pořídila druhé dítě a teď na tom bude bita chudák holka. A já se kvůli tomu cítila špatně. Mezitím se s mou novou kamarádkou mělo možnost setkat pár lidí a sebrali odvahu, aby mě upozornili, že se ke mně a synovi chová strašně, zatímco k dceři se zase chová až abnormálně hezky. A já neposlouchala.
A pak přišlo osudové pozvání. Tatínek její dcery žije v Itálii a oni k němu pojedou na pár týdnů a my můžeme s nimi. Ty jo, to bude super. Děti budou 3 týdny u moře a bude nás to stát jen letenky a jídlo. Děkujeme moc! Před odletem proběhla hádka mezi holkami, ze které vyšla dcera špatně a mě to trápilo a zvažovala jsem, zda nezrušit dovolenou. Přestalo mi být v přítomnosti těch dvou dokonalých osob příjemně. Bohužel převládl můj pocit zodpovědnosti vůči slibu, že pojedeme a moje vidina, že děti budou 3 týdny u moře. A tak jsme přiletěli, její přítel pro nás dojel na letiště a my úspěšně dorazili k nim domů. Já se těšila, jak děti budou každý den na pláži, my si budeme povídat a sledovat je. Ach ty moje představy. Místo toho kamarádka řešila zdravotní problémy (oprávněné, avšak velice zesílené potřebou se neustále pozorovat), byla celé dny zavřená na pokoji, četla si, psala si s kamarádkami… Zatímco já byla s dětmi na pláži. Logicky z toho vyplynulo, že já hlídám děti a ona vaří. Nejdříve mi sdělila, že má pocit, že je má rodina málo vděčná za to, že nás vzala k moři. Poté nastal problém, že jsme málo vděční my, protože neděkujeme za jídlo, které uvaří. Začala jsem se cítit hrozně divně. Vadilo jí, že já jsem na pláži, zatímco ona musí být na pokoji a přišlo jí, že si do dostatečně neuvědomuji, jak trpí. K dceři se ona i její přítel chovali neskutečně krásně. Večer s nimi chodila na procházky, vracela se nadšená, usměvavá. Pak mi začala říkat, jak jí teta a strejda mají strašně rádi, jak jí říkají, že je krásná, úžasná a pořád jí hladí. A mně bylo stále hůře a hůře. Začala jsem mít pocit, že mě separují od mé dcery. Když jsem se zeptala, zda nevadí, že půjdou večer zase sami, protože syn usnul, tak naopak, jsou raději sami. Bylo mi řečeno, že beze mě je dcera více uvolněná a šťastná, zatímco se mnou se neustále musí hlídat a je smutná. A pak už dcera chtěla být jen s nimi, musela jsem jí nutit, aby šla se mnou a bráchou na pláž. Raději zůstávala na pokoji, protože tam zůstávala teta a její dcera. Naprosto jsem se složila, nemohla jsem dýchat, jen jsem plakala, zvracela, nejedla. Kamarádky přítel mi řekl, že je to panická ataka, že s tím má zkušenost a dal mi kapičky Xanaxu, že mi bude lépe. Přišla jsem si jako blázen. Moje děti na mě spoléhají a místo veselé mámy mají trosku, která musí brát kapky na uklidnění. Snažila jsem se s kamarádkou o věci mluvit, řekla jsem jí, co se děje a že se trápím (vzala jsem vše na sebe, bála jsem se přiznat, že se tak cítím kvůli ní). Doteď mám před očima ten tvrdý pohled, kdy na mě kouká, já tam pláču, ona se ani nepohne, kouří a jediné, co mi řekla, bylo to, že ať se opovážím odjet dříve. „To by byl vrchol“ byla její slova. Absolutně jí nezajímalo, jak se cítím. Šlo jí jen o to, aby její dcera nebyla smutná. V podstatě mi bylo řečeno, že Xanaxu je dost, abych to ještě týden vydržela. Jenže vydržet někde, kde se vůbec necítíte dobře? Kde na Vás neustále koukají naštvané oči, protože něco děláte jinak, než by si ten druhý představoval a vy se kvůli tomu cítíte neschopně? Někde, kde Vám v 9:15 ráno přijde zpráva, ať jste ticho, protože se princezna, která vám o půlnoci budila děti křikem a dupáním, musí vyspat? Prostě to celé nesedlo a já věděla, že musíme odjet, protože za týden ze mě bude troska závislá na Xanaxu a to vše proč? Abych neublížila cizímu dítěti. Zatímco já svým pláčem a výbuchy vzteku budu ubližovat svým dětem.
Sebrala jsem odvahu a v sobotu ráno oznámila, že v pondělí odlétáme. Pak už si pamatuji jen křik. „Na nikoho z nás nemluv, zalez do pokoje a vůbec nám nelez na oči.“ Namísto snahy pochopit, jak mizerně mi je, jsem se dočkala nadávek. Kamarádky přítel mě poslal do patřičných míst a oznámil mi, že na letiště se mám dostat jak chci, že on mi s ničím nepomůže. Chtěla jsem po něm jen vědět, jakým směrem je vlakové nádraží. Okamžitě na mě zase začala křičet ona, že mi zakázala na kohokoliv mluvit. Děti plakaly, já balila kufry. Syn byl se mnou, do dcery mi vedle hučeli, jak je skvělá a úžasná a jak jí mají rádi a že ona za nic nemůže. Vyslechla jsem si, jak ke mně byli hodní, že mě pozvali k sobě domů, omezovali se a byli prostě naprosto úžasní a já udělám tohle. S plačícími dětmi a dcerou, kterou tak zblbli, že stále opakovala, že ona tam může zůstat, jsem zůstala stát se 2 kufry, 2 dětskými surfy a 3 batohy v cizím městě 1400 km od domova. Naštěstí jsem znala jednu oblast v Itálii a z daného města jel do této oblasti vlak. Od té doby jsem měla štěstí na lidi. Pomohli mi zavolat taxi na nádraží, při naší 7 hodinové cestě vlakem a 3 přestupech mi další lidé pomáhali s kufry, a pak mi stará známá přijela na pomoc autem a dovezla nás do hotelu v letovisku, které jsme znali. Sem si pro nás druhý den přijel přítel. Neskutečně naštvaný – právem. Varoval mě, všichni kolem mě mě varovali, že to není dobrý nápad. A já neposlouchala. Chtěla jsem dětem dopřát krásné prázdniny.
Bylo by jednoduché svést to na ní, ale jsem si plně vědoma, že zásadní problém je ve mně, protože jsem nezvládla situaci. Myslím si však, že mám plné právo vyjádřit nespokojenost a opustit místo, kde se necítím dobře. A člověk, který se nazývá přítelem, by měl toto chápat. Její verze příběhu by jistě byla naprosto opačná – o milém chování, přijetí a nevděčném chování mé osoby. Pravda, jak to bývá, bude někde uprostřed.
Nejnovější komentáře