Chtěla bych další dítě, manžel ne

Je až neuvěřitelné, jak může téma „počet dětí“ ovlivňovat vztah. Když mluvíme s přáteli na toto téma, mám často pocit, že je počet dětí jedním z největších kompromisů ve vztahu a skoro vždy je jeden z partnerů nespokojený.

Můj partner neustále odkládal založení rodiny, a tak jsem za nehodu byla vděčná, vzešla z ní dcera. Měla jsem jasno v tom, že bych chtěla mezi dětmi rozdíl 2 roky a naivně jsem si myslela, že když už máme dceru, bude debata o druhém dítěti, které jsme oba chtěli, lehčí. Nebyla. Opět začalo odkládání a že ať se vrátím do práce a pak uvidíme. Nakonec se mi podařilo partnera přesvědčit, a tak jsem otěhotněla.

K mé velké radosti se na ultrazvuku ukázalo, že čekáme chlapečka. Celé těhotenství jsem byla přesvědčena o tom, že „máme splněno“ a že jsem maximálně spokojená. Po porodu se mě tento pocit stále držel, cítila jsem se maximálně šťastná a měla pocit, že tak to má být.

Dcera navíc 5 týdnů po porodu syna prodělala akutní zánět slepého střeva a pak byla hodně nemocná kvůli oslabené imunitě po operaci. Měla jsem tedy co dělat a myšlenky na třetí dítě šly kolem mě. Jenže když bylo synovi 10 měsíců, ukázaly se na testu 2 čárky a já jsem si po prvotním šoku uvědomila, že jsem šťastná. O pár dní později přišla silná menstruace a s ní odešly i 2 čárky na testu.

Partner byl šťastný, protože další dítě nechtěl. Já potají plakala. Má bolest byla o to větší, že v té době oznámila naše sousedka, že je těhotná. A o pár týdnů později otěhotněla i moje švagrová. S bolestí a závistí jsem sledovala jejich rostoucí bříška a celou dobu myslela na to, že jsem také mohla mít bříško. A moje touha po 3. dítěti najednou zesílila a stala se reálnou. Partner byl proti, zároveň jsme však ohledně ochrany byly hodně nezodpovědní, a tak jsem si říkala, že to nechám náhodě.

Když jsem pak měla zpoždění a slabého ducha na testu, svitla naděje. Partner mě vezl na gynekologii, ale v autě mi z ničeho nic oznámil, že pokud jsem těhotná, ať si rovnou domluvím potrat. Nevěřila jsem svým uším. Žijeme spolu, máme spolu děti a nic nebrání dalšímu miminku. Tak proč bych měla jít na potrat? Naštěstí se jednalo o cystu a nebylo třeba nic řešit. Já ale pochopila, že partner by opravdu na potratu trval a nechala jsem si napsat antikoncepci. Tím padla má naděje na nehodu. Ale věděla jsem, že bych na potrat nešla a partner zase trval na tom, že by mé rozhodnutí nerespektoval, takže nebyla jiná možnost.

A tak mám v sobě velkou díru, bolest. Jednou za čas doma téma vytáhnu, ale bez úspěchu. A díra se zvětšuje. Partner má racionální důvody, nemohu mu na ně říct vůbec nic. Máme dvě zdravé, krásné děti, které májí náročné kroužky a výdaje porostou spolu s nimi. Když si pořídíme ještě jedno dítě, budeme jim muset aktivity ubrat. A to ani jeden nechceme. Naše auto také není pro 5 ti člennou rodinu, takže by se muselo kupovat větší. Ano, ano, chápu, máš pravdu, ale…

Tak si ty racionální důvody opakuji. A opakuji si, že máme 2 děti. A že máme štěstí, protože mám kolem sebe kamarádky, které by daly všechno za možnost mít alespoň 1 dítě. A já to vím, ale bolí to. Každá reklama s miminkem mě rozpláče. Na těhotné koukám se závistí a ultrazvuky od kamarádek přijímám s pláčem. Díra ve mně roste a já občas přemýšlím, zda budu někdy schopná partnerovi odpustit.